Romantika na klíč

Jako byste se ocitli v jiném světě. Cihlové zdi, vyšlapaná podlaha, dřevěné schodiště, které přívětivě vrže, povlávající závěsy, staré svícny. Romantická stodola obklopená lesem, z něhož se na její obyvatele chodí dívat veverky a kolem se procházejí srnky. A když usínáte, příroda vám zpívá na dobrou noc. To je Lichtenštejnská stodola, dílo designérky Daniely Janssen. Ne nadarmo si toto místo vybírají budoucí novomanželé jako místo sňatku nebo svatební noci. Takhle totiž vypadá romantika na klíč.

Romantická stodola, dýchající pohodou a klidem, okouzlí každého bez rozdílu věku i založení. Má přirozeně svou historii, která není jen o letitých zdech. Ještě nedávno to bývala ruina, do které by málokdo vkládal naději. Designérka Daniela Janssen ale viděla i v polorozpadlé stodole potenciál. Zároveň chtěla do něčeho vložit svou neutuchající energii. A k tomu měla to štěstí, že ji ve všem podporoval manžel. Tedy až na bláznivé nápady, o kterých bude ještě řeč. Až si vyposlechnete celý příběh, zjistíte, že romantika na klíč je jen o snech a o vůli je realizovat.
„Potřebovala jsme se vyjádřit. Stejně jako se malíř vyjadřuje prostřednictvím výtvarného díla, já jsem potřebovala vyjádřit svůj vztah k přírodě, k pohodě tak, jak to vnímám já. Poháněla mě i víra, že třeba lidé, kteří k nám přijdou, budou podobného smýšlení a bude se jim to líbit. A také naděje, že nám tento krok kromě potěšení přinese také užitek,“ říká na úvod designérka, majitelka stodoly a „paní domácí“, jak ji znají hosté, kteří si sem jezdí užívat chvíle romantiky, klidu i zapomnění na okolní svět. Jak to ale všechno začalo?

Stará kamenná zeď dnes vypadá stejně jako před 110 lety…

DOBROTIVÝ JOHANN

Dnešní stodola byla postavena za Johanna II. Dobrotivého v roce 1908 jako jedna z mnoha budov lichtenštejnského panství. Vedle ní, přes dvůr, stála poštovna, kde v současnosti majitelé bydlí, a bývalou stodolu v její dnešní podobě pronajímají ke krátkodobým pobytům. Kdysi sloužila k ustájení koní, ještě před tím pravděpodobně k uchování zásob na zimu. Novodobá historie objektu začíná ve vlastnictví společnosti České lesy, která zde parkovala své stroje a používala objekt k uskladnění nářadí. „Od Českých lesů jsme jej koupili obálkovou metodou. Byla to chátrající budova určená k prodeji jako nepotřebný objekt k soukromé rekonstrukci. Padaly tam krovy, střecha. Začali jsme tím, že jsme zbourali přilehlý přístěnek, který sloužíval ke skladování hnojiv, neboť byl nepůvodní,“ líčí Daniela Janssen, která je autorkou projektu rekonstrukce i tvůrkyní interiéru.
Ze zchátralé stodoly pochopitelně mnoho nezůstalo. V podstatě jen obvodové zdi. „S manželem jsme celou stavbu zrekonstruovali svépomocí, firmu jsme najali jen na topení, protože na napojení otopné soustavy na plynový kotel jsme si netroufli… Přístěnek jsme zbourali, protože nebyl původní, obnovili kamennou zeď. Postupovali jsme podle historických fotografií, které máme k dispozici,“ shrnuje stručně designérka.

Malý ptačí hotel na terase – celý obydlený. Také ten, stejně jako množství jiných prvků ze dřeva, vyrobili Stanislav a Daniela Jurečkovi, rodiče Daniely.

PŘÍVĚTIVÉ KLIMA

Při rekonstrukce se majitelé snažili původní vzhled i funkci stodoly ctít co nejvíce. Nejsou zde použity žádné novodobé technologie, moderní materiály nastoupily pouze v situacích, kdy využití původních bylo nemožné či extrémně nákladné. „Stěny stodoly jsme jen očistili, vypískovali kameny, opravili spáry a napenetrovali zdi, aby nedocházelo k sprašování. Jinak jsme stěny neošetřovali, aby si zachovaly prodyšnost. Fungují stejně jako v minulosti, dobře dýchají a zajišťují v interiéru stodoly krásné klima – květiny tam dlouho vydrží, ovoce tam dlouho vydrží, lidé se tam nekazí…“ směje se designérka. Spodní část objektu není izolovaná, stejně jak to bývalo kdysi. Kamenné zdi jsou velmi silné, v létě drží dlouho chlad, a i když v mrazivém období roku trvá déle, než se prostor vyhřeje, teplo tu pak je velmi dlouho. Předpisy požadovaná izolace byla použita jen v horní části, a to kvůli teplu a promrzání.

Na závěsy, které změkčují působení prostoru, ale dobře fungují i jako tepelná izolace, použila designérka malířské plátno, s nímž ráda pracuje.

NOVÉ JAKO STARÉ

Na obnovu střechy byly použity pálené tašky. „Původní se nezachovaly, střecha byla hodně poničená a výroba replik zase finančně velmi nákladná, takže jsme pořídili soudobou pálenou tašku,“ vysvětluje Daniela Janssen. Podobně je řešena podlaha v jídelní části přízemí. Jedná se o novou betonovou dlažbu, která zdařile imituje antik cihlu s její charakteristickou omšelostí. Dlažbu nechala designérka vyrobit na zakázku podle vlastního návrhu.
Na dřevěné prvky konstrukce i interiéru bylo použito dřevo modřínu a dubu, přičemž dub je většinou ošetřený voskem a modřín ponechán ve svém původním zbarvení, je pouze napuštěný pro snazší údržbu. Povrchové úpravy dřeva jsou matné, aby nádherný přírodní materiál působil co nejpřirozeněji.
Patro, v němž jsou situované ložnice, museli majitelé dobudovat. „V původní stodole byl jen jednoduchý záklop, kde se skladovalo seno a sláma. Horizontálně jsme přepažili pouze část prostoru. Stodola je poměrně dlouhá, část přízemí využíváme jako přípravny a technické zázemí. Ty jsou postaveny na betonovém základě, strop nad nimi je rovněž betonový a na něm jsou položeny dubové podlahy.
Přízemní část určená hostům je dostatečně velká a příjemně otevřená. V patře bylo potřeba dispozici více členit, aby bylo zajištěno soukromí v jednotlivých obytných místnostech – ložnicích, které jsou průchozí. Příčky jsou vystavěné ze sádrokartonu.

Lesní život v přímém přenosu se vším, co k němu patří – takový pohled se nabízí z galerie v patře.

STĚHOVÁNÍ SCHODIŠTĚ

Interiér dýchá přirozeností, dávnými časy plnými klidu, soužití s přírodou. Prakticky je tato přívětivá atmosféra dílem promyšlené kombinace jednotlivých kusů vybavení – starožitných, nových vyrobených na zakázku i moderních, sériově vyrobených. Za většinou letitých kousků přitom stojí zajímavý příběh. Třeba takový, jaký prožily dva jídelní stoly.
„Jedná se o pivní stoly, které mají krásnou patinu. Nepocházejí z hospody, ale z mateřské školky. Potřebovala jsem něco, co už má na sobě znamení času, protože nová věc by v takovém prostoru působila nepatřičně, násilně. Školky jsou nasáknuté pohodovou, čistou, nezkaženou a veselou atmosférou. Takže jsem do školky koupila dva nové stoly, vyměnila je za tyto staré, které sem krásně padly, a všichni jsme byli spokojeni,“ vypráví Daniela. Historií voní také sto let stará komoda v přízemí pod obrazem přírody, prastaré svícny a jiné drobné dekorace. Nelze nezmínit schodiště, které odděluje přízemí od horního patra. Pamatuje ještě předminulé století a Daniela ho získala z jedné staré půdy. Přestěhovalo se sem i se svým přívětivým vrzáním, které doprovází kroky hostů do patra.

POMNĚNKOVÁ KAMNA

Dominantou přízemní části jsou pomněnkově modrá kachlová kamna. I za nimi stojí touha po dosažení dokonalé harmonie prostoru. Jaký je jejich příběh? „Když okolo kvetou pomněnky, je to neuvěřitelně krásné – okolí, les i zahrada jsou zalité sympatickou modří. Proto jsem zvolila tuto barvu. Bohužel kamnář, který kdysi kachle vyráběl ručně, zemřel. Oslovili jsme tedy „moderní“ kachláře. Ti už však používají zcela jiný způsob výroby kachlí i kamen. Přinesla jsem nicméně to této továrny kytičku pomněnek a řekla jsem – takovou barvu potřebuji! Byli ze mě trochu vyšinutí, že takového blázna tam ještě neměli. Ale povedlo se a máme kamna v pomněnkové barvě, která není standardně ve vzorníku,“ líčí Daniela.

Kachlová kamna mají stejnou barvu jako moře rozkvetlých pomněnek.

LUSTR Z VĚTVÍ ŠPENDLÍKU

Dalším zajímavým solitérem je lustr z větví špendlíku. Ten doprovází příhoda až dobrodružná. „Žádný jiný strom nemá takhle pěkně tvarované větve, ale jsou plné ostnů. Manžel odmítl tento bláznivý nápad realizovat, jako jeden z mála. Než jsem je na zahradě nařezala, sdrátkovala k sobě do požadovaného tvaru a ještě zavěsila, byla jsem neskutečně podrápaná. Asi právě proto se lustr líbí a mnozí by ho chtěli domů – hrůza,“ směje se návrhářka.

KUCHYNĚ NA PSANÍ

Pokud jde o kuchyň, je pro Danielu jakousi testovací laboratoří. Má dvě úrovně podlahy – sníženou u pracovní plochy a zvýšenou u dřezu. „Z ergonomického hlediska by to tak mělo být. Když mě osloví klienti, abych jim navrhla kuchyň, přivedu je sem, aby si vyzkoušeli obě výškové úrovně, uvařili si kávu, umyli si nádobí, postáli u dřezu a řekli, jestli jim to takto vyhovuje,“ popisuje princip testování designérka. Druhý test provedla s tabulovou barvou. Ráda prý píše vzkazy nejen hostům, ale i rodině, ráda nechává dětem prostor na kreslení – proč ne třeba na dvířkách kuchyně? Černé plochy jsou k tomu ideální, stačí křída, kterou lze kdykoli setřít vlhkým hadrem. „Co se jinde nesmí, tady se může. Můj test ale ukázal, že použití právě v kuchyni v běžné domácnosti příliš praktické není, tabulová barva špatně snáší mastnotu a větší zatížení. Hůř se čistí, ale na psaní a na kreslení je to báječné,“ dodává Daniela.

ZVÍŘECÍ NÁJEMNÍCI

Stodola je obklopená lesem, a pokud toužíte po pohledu, který opravdu bere dech, můžete posedět na galerii v patře a pozorovat, jak srny za soumraku a za rozbřesku chodí k malému krmelci, který majitelé zbudovali, jak veverky přeskakují ze stromu na strom, jak tu poletují ptáci. Všem lesním obyvatelům manželé podstrojují, přikrmují je a rozmazlují. Na terase dokonce vyrobili malý ptačí hotel – všechny budky jsou obydlené a ptáci se prý neostýchají hnízdit či krmit svá mláďata ani tehdy, když v těsné blízkosti popíjejí hosté kávu.
Ptačí život doslova v přímém přenosu pak můžete sledovat malými skleněnými okénky v kuchyni. Nejsou to okna v pravém slova smyslu. „Za okny se skrývají původní průduchy, které sloužily k odvětrání, i dnes skvěle plní svou funkci, chtěla jsem je zachovat. Můj tatínek na ně vyrobil dlouhá úzká okna z dubu. Když je otevřeme, stodola nádherně vyvětrá. Každý rok přitom v průduchách sídlí ptáci. Skleněným okénkem pak vidíte, kolik je tam vajíček, jestli se klubou…“ líčí designérka, která dodává, že nesmíme opominout plha Cecila. „Dva roky jsme se ho snažili vystěhovat a nedařilo se, tak jsme si na něj zvykli, dali mu jméno. Dnes s ním vedu dlouhé rozhovory, když připravuji stodolu pro hosty. On se na ně občas přijde podívat, sedí si na trámu a kouká, něco jim zbaští a pak zase odběhne,“ uzavírá vyprávění o pohádkovém místě jeho autorka. Její dílo vznikalo xx roky, ale stojí to opravdu za to. I vy jste vítáni!

Text: Kateřina Nová
Foto: Jaroslav Hejzlar

Edit:

Komentáře

Napsat komentář