Lýkovce pro každého?

Lýkovec Hendersonův vytváří kompaktní přízemní polštáře. Tím uniká větru a mrazu a v létě si stíní kořeny před přehřátím.

Nevelké keříky s drobnými lístky jednou do roka kouzelně provoní celou zahradu a jejich kvetení je jakousi fanfárou začínajícího jara. Zkuste si letos na zahradě vysadit některé nové, obtížněji pěstovatelné druhy.

Lýkovce jsou opadavé nebo stálezelené nevelké keře. Čtyřčetné trubkovité květy jsou bílé až fialové, u některých asijských druhů i žluté, a omamně voní. Slovo „omamně“ tady můžeme chápat doslova. Celá rostlina lýkovce je jedovatá a tvrdí se, že i dlouhodobé intenzivní vdechování vůně květů může přivodit lehkou otravu projevující se nevolností a bolestí hlavy. Plodem je obvykle oranžová až červená peckovička, která je rovněž jedovatá a lýkovce je třeba v zahradě ohlídat před malými dětmi. Původních přírodních druhů lýkovců je něco přes 150. U nás se v přírodě vyskytuje lýkovec jedovatý a lýkovec vonný.

Odrůda Šťásek se zrodila v podhůří Orlických hor a znají ji pěstitelé v mnoha zemích.

SYNONYMEM LÝKOVCŮ JE ROZMANITOST
Jednotlivé druhy mají často nesouvislý areál výskytu, což platí zejména u horských druhů. Vznikají tak v jednotlivých pohořích populace, kde vlivem genetické izolovanosti dochází k tvorbě různých forem. Ty se liší barvou, velikostí a tvarem květů, vzrůstem nebo celkovým habitem. V téže lokalitě obvykle roste více druhů společně, a protože lýkovce jsou hmyzosnubné, vznikají u nich často kříženci. Pochopitelně, pokud se ve dvou různých pohořích setkají tytéž druhy v odlišných formách, budou i jejich kříženci rozdílní. Na dostatečném množství exemplářů najdeme plynulou škálu změn od jednoho druhu ke druhému. To ale dovedlo pěstitele k závěru, že má smysl popisovat jen křížence dobře rozeznatelné, jinak bychom byli zaplaveni stovkami kultivarů, které od ostatních pozná jen jejich objevitel.

Škoda, že šlechtění lýkovců není olympijskou disciplínou. Kříženec Česká Rybná by svou statností a odolností určitě zabodoval.

Za lýkovcem Velenovského bychom museli až na Balkán.

JAK MNOŽIT
Lýkovce opylují především čmeláci a jarní mouchy dlouhososky, a ačkoli se o mnoha druzích píše, že nevytvářejí ve výsadbách plody (s výjimkou našich dvou druhů), ve skutečnosti existují samovýsevy. Častější je ale množení řízkováním. Tahle metoda vyžaduje trpělivost: než je řízek připravený k vysazení na zahradu, trvá to dva roky. Navíc lýkovce běžně remontují a vykvétají třeba třikrát ročně. Kvetoucí řízek kořeny nezapustí. Podle zkušeného pěstitele pana Milana Odvárky to chce spoustu zkušeností a intuice a taky dost štěstí, nic jiného se prý poradit nedá. Ale o to je množení lýkovců zajímavější.

Některé lýkovce kvetou současně s rododendrony a tařicemi, proto tahle lehce zastíněná skála na jaře hýří barvami.

KAM S LÝKOVCEM
Ani tady neplatí univerzální rada. Hodně pěstovaných druhů pochází z hor, kde rostou na kamenitém podloží, ale například žlutokvětý lýkovec Giraldův (Daphne giraldii) má raději humózní půdu v polostínu. Také lýkovec jedovatý je u nás hajní polostinný druh vyžadující vlhko, ale ve vyšších polohách jsou jeho populace světlomilné a spíše suchomilné. Občas lýkovec „nečte odbornou literaturu“ a prosperuje na místě, nad kterým znalci jen kroutí hlavou. Moderní (možná tak trochu módní) trend jsou vrstevnaté skalky, kde se kameny skládají naplocho vedle sebe kolmo k okolnímu terénu a škvíry se vysypávají jemným štěrkem smíchaným se zeminou a pískem. V těchto štěrbinách voda rychle stéká do hloubky, takže nestojí na povrchu, kde by mohla vyvolat uhnívání krčků lýkovců (i všech dalších skalniček). Rostliny si natáhnou kořeny do velké hloubky, kde zůstává vlhko a chladno. Tvrdí se, že kořeny některých z nich mohou být až deset metrů dlouhé. Jen pozor, abychom to se suchem nepřehnali. Pod základem skalky musí být nepropustná vrstva – ať přírodní jíl, rostlá skála nebo fólie – která zajistí dostatek vláhy.

Lýkovce jsou snem všech skalničkářů – možná i proto, že se nesnadno množí. Některé vyžadují sucho, jiné vlhčí půdu, italské druhy vápenec, zkrátka je to věda. Zahradník Milan Odvárka vymyslel speciální způsob množení: balí spodek řízku do kuličky z vlhkého jílu. Díky tomu snadno pozná, jestli řízek pustil kořeny nebo ne. Než je rostlinka připravena k vysazení na zahradu, uplynou dva roky. „Nikdy dopředu nevíte, kolik vypiplaných řízků vzejde nebo naopak uhyne.“

Když náš lýkovec jedovatý nasadí listy, jeho doba kvetení končí.

Lýkovce se nejsnáze množí řízkováním, vyžadují ale kolem sebe větší prostor mulčovaný šotolinou.

Z ČEHO VYBÍRAT
Náš lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) si pořídí ten, kdo chce ozvláštnit hajní partie zahrady něčím, co vykvétá mimořádně brzy. Tenhle druh zkrášlí a provoní zahradu svými květy už v předjaří. První exempláře vykvétají v únoru. Je opadavý a kvete před olistěním, na dobré půdě doroste až dvou metrů. Lýkovec vonný (Daphne cneorum) je druh vhodný i pro začátečníky, ale jen na dobře založenou skalku. Daphne juliae je tu pro ty z vás, kteří plánují výsadby opravdu hodně dlouhodobě. V přírodě se totiž údajně dožívá až 200 let. Patrioty potěší, že několik kříženců a kultivarů šíří i slávu českých zemí. V seznamech najdete dobře poznatelný lýkovec Daphne cneorum „Stasek“ pojmenovaný s jedním překlepem po panu Šťástkovi z Dobrušky, Daphne cneorum „Velký Kosíř“, Daphne x susannae „České Rybné“ a autor světové monografie lýkovců, pan Josef Halda, pojmenoval jeden bulharský druh Daphne velenovskii po významném českém botanikovi.