Byt, který umí stárnout

Známý Skleněný palác v Praze-Bubenči chytil Martinu drápkem za srdce. Při volbě nového bydlení se rozhodovala hlavně podle svých pocitů, protože rozumově analyzovaný vzhled bytu spíše radil otočit se zády a rychle prchnout hodně daleko. Díky citlivému a poctivému přístupu se podařilo byt během pěti měsíců rekonstruovat, zachovat hodnotné dobové detaily a zároveň ho zdařile obohatit soudobými prvky.

“Skleňák“ na náměstí Svobody, dříve Dürichově, vyprojektoval jako obytný dům Zemské banky architekt Richard Ferdinand Podzemný (1907 – 1987), stavba byla dokončena v roce 1937. Jedná se o jednu z vynikajících nadčasových předválečných realizací. Přísně pravidelné bohatě prosklené průčelí Skleněného paláce tvoří jednu ze stran trojúhelníku náměstí, zbylé dvě zajišťují Ministerstvo národní obrany a blok základní školy. Stavba je završena na svou dobu nezvykle, totiž plochou střechou.

Luxusní bydlení bylo vybaveno na  tehdejší a  v  mnoha případech bohužel i  na  dnešní poměry nadstandardními prvky. Nejčastěji bývá zmiňováno podlahové teplovodní topení, terasa s takzvanou vzdušnou lázní na střeše domu, garáže v podzemí a tenisové kurty ve vnitrobloku. K většině bytů náleží zimní zahrada, lodžie, balkon či terasa. Byty mají díky prosklení až do nitra hluboko prosvětlené dispozice, vyznačují se jednoduchostí, přehledností a účelností, svým obyvatelům zajišťují komfortní životní podmínky. Tento funkcionalistický obytný dům je srozumitelný, dobře se v něm zorientujete. Přízemí je věnováno obchodům a  restauracím, v  budově sídlí Informační centrum Prahy 6, je zde také obřadní síň. Návštěvníka vítá příjemně dimenzované foyer, které je dotvořeno původními lepty od Františka Kysely na proskleních nad vchodovými dveřmi a kamennou sochou od Jana Laudy. Ostatně nechme promluvit přímo dobový tisk: „Neobyčejně vyspělá výrobní technika stavebních materiálů vkládá do rukou tvůrčího architekta nekonečné možnosti výrazových prostředků a technika komunikační, dopravní, osvětlovací, topná, větrací, hygienická a řada jiných prostředků, zacílených na  vystupňování současné kultury bydlení, jsou mocnými spolupracovníky architekta-umělce, myslícího universálně a dynamicky tvořícího v obrovském prostoru možností obou pólů nové architektury.

R. F. Podzemný ve svém posledním díle splnil všechna očekávání a přiblížil se k ideálu nové architektury. Neopominul ničeho, co za  daných mu možností mohl docíliti v návrhu i v uskutečnění. Jeho skupinový obytný dům je vkomponován do  bloku s plným využitím přípustných efektů zalomeného půdorysu i výškového řešení hmot tak, že dominuje celé prostoře Dürichova náměstí; účelně vybudovaná vnitřní komunikační síť odvíjí se zespolečné vstupní síně ústřední, navazující na společnou chodbu v přízemí, ke které se pojí svislé komunikační linky výtahů a schodišť; přímý vjezd z náměstí do dvora a garáží právě tak, jako přímý vjezd pro dopravu paliva do kotelny ústředního topení a odvozu odpadků a popele z celé budovy jest oddělen od osobních komunikací; rozložení bytů podporuje snadnou orientaci v domě a organicky členěné disposice bytových místností umožňují všude bezprostřední přístup světla i vzduchu; účelu odpovídající dimensování obytných místností ve  spojení se zimními zahradami, balkony neb lodžiemi, a vysoká úroveň pomocných zařízení provozních směřují k novému typu bydlení, který spojuje přednosti individuálního domu rodinného s  výhodami, jež může poskytnouti jen velký kolektivní obytný komplex, vyčerpávající všechny druhy pohodlí velkoměsta; jsou tu rozsáhlé společné garáže, situované pod dlažbou dvora hygienicky, signálově i bezpečnostně dokonale vybavené, pak společné plochy na terasách pro slunění, vzdušné lázně a hry, jakož i sportovní a dětské hřiště, zasazené v rámec svěží zeleně ve volné a slunci přístupné prostoře ústředního dvora, přispívající k pěstování společenského styku obyvatelů tohoto velikého domu, a ještě mnoho jiných velmi užitečných detailů, na které autor pamatoval a jež zde všechny popisovati vymyká se určení této stati.“ (Josef Chochol, Nová architektura, zdroj: archiweb.cz)

Místnost od haly oddělují skládací prosklené dveře. Dřevěná masivní podlaha byla překryta linem, které ji dobře ochránilo. Po stržení pak postačilo jen mírné zbroušení a přelakování.

„Skleňák“ je zhmotněním představ tehdejší středoevropské avantgardy o moderním novém bydlení. Skleněný palác si zahrál v několika filmech, například v  trezorovém snímku Tři přání (1958) režisérů Jána Kádára a  Elmara Klose. Pozoruhodných a  důležitých osobností, které budovu navštívily nebo zde žily či žijí, je mnoho, nebudeme však nevybíravě narušovat cizí soukromí. Z novodobější historie však můžeme připomenout třeba několikadenní pobyt mladého studenta a budoucího prezidenta USA Billa Clintona v roce 1968.

Nová životní etapa

Martina pochází ze severní Moravy a ve „Skleňáku“ bydlí již déle než čtyři roky. Když se před lety rozhlížela, kde by asi tak mohla spustit kotvy po vystřídání několika pražských podnájmů, sama pro sebe si definovala zadání: byt s historií. Bubeneč a Dejvice znala poměrně dobře, v sousedství bydlí její kamarádka. Vždy, když k ní mířila na návštěvu, rozhlížela se po okolních domech a říkala si „tady bych mohla bydlet, tady by to taky šlo, hm, tady taky…“ Shodou okolností natrefila Martina na velmi zajímavou nabídku realitní kanceláře. Čtyřpokojový byt se dvěma lodžiemi byl v dezolátním stavu a pro tehdejší potřeby uživatelky vlastně ohromný. Zaujímá plochu přibližně 140 m2. Budoucí nájemnice si nedokázala představit, že tohle bydlení dá někdy do kupy a že tu bude čisto. Pobavilo ji, když se s realitní agentkou musely v bytě hledat a volat na sebe. Z rodného paneláku neznala pocit, kdy by netušila, kdo kde v bytě je, a teď ho poznávala a bavil ji. Martina musela reagovat rychle, rozhodla se srdcem a hned po dvou hodinách volala do realitky, že ano, že to bere.

Kuchyň připodobňující se stylu 30. let podle návrhu Marcely Steinbachové vytvořil šikovný truhlář na zakázku. Místnost zdobí dárek k narozeninám od Martina, Martinina životního partnera: olejomalba „Misky“ od Davida Mazance.

Bez architekta? Nikdy!

Byt investorka přebírala ke  konci roku 2005 s představou, že za měsíc, maximálně za dva budou práce dokončeny a bude se moci nastěhovat. Vbrzku se ukázalo, že tato představa je realitě velmi vzdálená, rekonstrukce trvala pět měsíců. Nové obyvatelce bylo jasné, že chce rekonstrukci zadat kvalitnímu architektonickému studiu, které vezme v potaz specifický charakter památkově chráněné stavby. Na  doporučení několika známých se dostala k architektce Marcele Steinbachové z ateliéru Skupina. Přišla malá rázná paní a měla velké plány. Projekt vznikl rychle, hned druhá verze byla přijata, jednalo se víceméně o návrat a očistu bytu do původního stavu s několika menšími úpravami.

Investorka v podstatě nechala architektce a jejímu kolegovi volné pole působiště a zcela se spolehla na jejich profesionalitu, cit a vkus. Na finálním vzhledu realizace se do značné míry podílel také Martinin kamarád, sklář Vladimír Bachorík. Architektka vykonávala stavební dozor a práce svěřila již osvědčeným řemeslníkům. Činnost truhláře, zámečníka i mnoha dalších mistrů hodnotí Martina jako „koncert, na který byla radost se dívat“. K realizaci samotné architektka Marcela Steinbachová uvádí: „Dispozice jsme přizpůsobili současným potřebám a přáním investora s ohledem na maximální propojitelnost jednotlivých prostorů a maximální prosvětlení dispozice. Místnost pro služku je v současné dispozici změněna a využívá se jako technická a skladovací místnost bytu.“ Autoři rekonstrukce hledali vždy to nejlepší a zároveň nejjednodušší řešení. „V  nově navrhovaných věcech jsme pracovali se standardními materiály (české bazénové obklady a  dlažba), standardní zařizovací předměty, jednoduchá svítidla.

Repase jednotlivých částí bytu probíhaly důsledně a  puristicky (repase zámečnických i truhlářských výrobků, doplnění chybějících částí opaxitových parapetů…). Nové truhlářské výrobky (kuchyň, kuchyňská skříň atd.) jsou navrženy tak, aby ladily s původním vybavením, ale odpovídaly dnešní době a potřebě investora. Jsou citelně nové, ale zároveň zapadají do bytu.“ Před zahájením rekonstrukce měla Martina jasno v  tom, že kuchyň bude situována směrem do  vnitrobloku. Funkce dalších místností určila až po nastěhování, vyplynuly tak nějak přirozeně. Čtyři pokoje bytu jsou uspořádány podél prosklené fasády s  výhledem směrem na  náměstí. Nejklidnější místnost, která byla podle původního plánu dětským pokojem, nyní slouží jako ložnice. Je zakončena zimní zahradou, která se osvědčila i jako výborná protihluková clona. Ze sousedící dětské herny se skládacími prosklenými dveřmi se stal hudební salon. Hlavní obytný prostor slouží svému původnímu účelu a v ložnici je pracovna.

S věkem zkrásní…

Investorka si váží staveb a prostorů, které umějí důstojně stárnout. Do  Skleňáku se stěhovala z panelákového bytu 3 + 1 na pražském sídlišti Černý Most, a ani tam se vlastně necítila špatně. Nejhorší variantou bydlení by pro ni byla totiž nekvalitní novostavba. „Sádrokarton vydává nepříjemné zvuky, plovoucí laminátová podlaha vrže a je chladná a umělá… I když neprahnu po bydlení v historickém stylu, jsou pro mě důležité materiály, které umějí stárnout hezky. Neznám jedinou novostavbu, která by po  čtyřech letech nevypadala omšele a  nevyžadovala přinejmenším nový nátěr. Například byt v secesním domě stárne jinak, i když se třeba deset let nevymaluje, stále vypadá krásně a má atmosféru. Základem dobrého bydlení je podle mě jednoznačně kvalitní odolná podlaha.“

Vizitka bytu

Dispozice: 4+1
Obytná plocha: 140 m2
Autorka projektu rekonstrukce: Marcela
Steinbachová
Spolupráce: Bronislav Stratil, Vladimír
Bachorík
Realizace: březen – červenec 2006

 

 

Jana Matoušková
Foto: Ivan Bárta

Edit: