Zahrada s roklí

Jediný pohled na zahradu manželů Linzmajerových prozradí, že jste na návštěvě u dvojice skalničkářů. Na zahradě vybudovali několik větších a menších skalek – zajímavostí je uměle vybudovaná rokle.

Kuřička věrně kopíruje kamenitý podklad a propojuje horní a dolní níže položenou partii. foto Zdeněk Roller

Oběma manželům kromě skalniček učarovaly také jedlovce – na jejich četné druhy a variety narazíte úplně všude – u jezírka, podél hranice se sousedním domem i na skalkách. Jsou to dřeviny, které se velmi obtížně množí, proto si jich majitelé váží. Dlužno dodat, že většinu jehličnanů, které si obvykle lidé kupují, si Linzmajerovi dokázali z řízků nebo semen vypěstovat sami.

 

ZE SADU VZNIKL HÁJ

Na zahradě bývaly ovocné stromy, které majitelé postupně redukovali. „Některé stromy sázel ještě můj otec,“ vzpomíná paní Linzmajerová. „My s manželem jsme se začali zahradě více věnovat od roku 1974, kdy jsme si koupili auto a mohli za rodiči častěji dojíždět. Skalky jsme samozřejmě budovali postupně, s první jsme začínali u domu, pak postupně přibývaly další a další.“
Nakonec vznikl ostrůvek s hajními rostlinami a pergolou a jezírko ve středu pozemku obklopené stromy. Je napájené jen z okapů domů – odtok majitel řešil potrubím skrytým pod zemí. Jeho hlavním účelem je sloužit jako rezervoár vody a požární nádrž, takže je jednoduše vybetonované v obdélníkovém půdorysu. Je dost velké na to, aby tu mohly kvést různé druhy leknínů. Kromě estetické funkce zajišťují i biologickou rovnováhu a čistotu vody.

 

JAK SE DĚLÁ ZAHRADA

„Původně rovný terén zahrady jsme místy zvlnili, ve skalkách jsme umístili velké balvany částečně zapuštěné do země, aby výsledek vypadal přirozeně a věrohodně,“ vysvětluje paní domu. Vrcholem bylo vybudování rokle. Tu však hned tak neobjevíte, protože je zapuštěná do terénu ve střední části pozemku na okraji trávníkové plochy. Uprostřed trávníku má svoje místo vzrostlý ořešák, který dává zahradě punc vyzrálosti a příjemný stín. Pro vyznění zahrady je stejně důležitý jako skalky situované na úpatí domu s vysokou podezdívkou a schodištěm – ale i po obvodu pozemku.
To už kráčíme k místní zajímavosti, jíž se tu říká háj. Právě zde rozkvétají mohutné rododendrony, magnolie, jarní rostliny a popínavé plaménky. Součástí háje je i pergola, která měla původně pouze stínit choulostivé druhy, než se trochu rozrostou, ale už tady zůstala, přestože jí už není třeba.
Součástí háje se stala i zapomenutá betonová skruž. „Sice neoplývá elegancí, ale je to nejlepší z možností, kde pěstovat rostliny nesnášející všudypřítomnou spodní vodu, a navíc skruž už z velké části zmizela v bujné okolní zeleni,“ vysvětluje paní Linzmajerová.

 

DÁVÁME ROSTLINKÁM VOLNOST

Podél plotu u silnice je starý taras, kam paní Alena vysévá nejrůznější semena – kde se která rostlinka uchytí, tam ji nechá. Vznikla tu tak pestrá mozaika lewisií, netřesků, pochybků, koulenek, sivutek a silenek doplněná mechem, který pomáhá v kamenném tarasu udržovat vlhkost. Ve starých korytech pod tarasem se usadily rostlinky z Alp i odjinud, na záhonech obdivujeme sbírku azalek, jejichž jména voní dálkami – Fedora, Lisabon, Gibraltar, Toukan, Saturnus a další ze skupiny Knapp Hill. Sbírku vybudoval pan Linzmajer.
Ten nám také prozradil, že plně vybarvené keře se dají získat jedině řízkováním, kdežto ve velkých zahradnictvích se azalky množí také semeny a nedosahují tak sytých barev. Když připočteme ještě japonské azalky, dobereme se ke zhruba čtyřiceti druhům a odrůdám na poměrně malé zahradě. Pod nimi se daří podrostu, ve kterém se uplatňuje hajní druh lýkovce.

 

LINZMAJEROVA ROKLE

Uměle vybudovaná skalní průrva je klikatá jáma dlouhá asi dvanáct metrů a zhruba tři metry široká, která se směrem dolů zužuje. Stojící člověk se v ní téměř skryje, takže její hloubku odhadujeme na 160 cm. Stěny jámy majitelé vyskládali robustními omšelými kameny na způsob vrstevnaté skalky. Působí tak věrohodně, jako by ji sem umístil sám Krakonoš. Však se také majitelé při jejím budování inspirovali krkonošskou přírodou. Dnem průrvy vede kamenitá pěšina porostlá miniaturní vrbinou, která se rok od roku trochu zužuje, protože kameny, z nichž je vystavěná, si přece jen časem sedly.
Uvnitř rokle se časem ustálilo chladnější mikroklima podporované drobným vývěrem vody na dně průrvy i její orientací ke světovým stranám. Výsadba skalniček v rokli proto kopíruje orientaci skalních stěn – jiná je na severní a jiná na jižní straně. Dramatičnosti a autenticitu dodávají rokli četné kamenné výchozy zkonstruované z balvanů a také zakrslé formy smrků a borovic. Linzmajerovi ovšem sázeli miniaturní verze, které doplnili poléhavými kultivary.
A jak se rokle stavěla? „Zeminu vykopanou z jámy jsme vynášeli na její okraj, až vznikl nepravidelně vysoký val a rokle se ještě více opticky prohloubila. Následně jsme do svahu ode dna jámy až po vrchol navážky postavili vrstevnatou skalku ze skládky kamenů nasbíraných na polích,“ vysvětluje paní Linzmajerová.
Do skalky manželé vysadili oblíbené druhy rostlin, které si většinou sami namnožili. Mají zde četné druhy sivutek, lewisií, čilimníků, hořců, dračíků, ježatců, koulenek, lnů, modroušků a tařic. Najde se tu také degenie, kozinec, žlutý turan, perohlávka, dryádka, zvonečkovec, ramonda, haberlea i plamének.

 

SKLEP MASKUJE SKALKA

Popsat všechny větší a menší skalky a místečka krášlící zahradu je téměř nemožné, i když ani dvě nejsou stejné. Nás hned po rokli nejvíce upoutala skalka u domu: kromě zakrslých jedlovců zde rostou i čarověníky borovic, lýkovce, polštáře mateřídoušky a hvozdíky. Zaujal nás i dub s pichlavými listy, a hned se nám dostalo vysvětlení, že je to americká obdoba těch středomořských. Skalku zdobí zajímavé výpěstky majitelů – mimo jiné i borovice se šedými rašícími výhony, jejíž semena si manželé přivezli z Grand Canyonu.
Skalka u domu je pozoruhodná i tím, že překrývá sklípek vedle domu. Stačilo jeho stěny odizolovat a navršit na ně jíl získaný při prohlubování sklepa domu, spolu s kameny posbíranými po okolí. „Jíl pomáhá udržet pod kořeny rostlin správnou vlhkost. Vršek skalky jsme překryli mělkou vrstvou zeminy a borové kůry, která se deštěm tolik nesplavuje jako kamínky. Tím, že je skalka situovaná svahem k jihu, je ideální pro naše americké skalničky milující horko,“ libují si hostitelé. „Na životě je krásné to, že nic není stále stejné a neměnné, pokud ovšem těch změn není příliš mnoho. I na skalce občas některá oblíbená rostlina odejde ‚do věčných lovišť‘, ale zas máte místo pro nějakou jinou, která vám přiroste k srdci stejně jako ta předešlá.“

 

 

text Radka Borovičková, foto Zdeněk Roller

 

Edit: