Proměna skrytá pod povrchem

Stará, téměř se rozpadající sýpka uvnitř jihočeské zemědělské usedlosti se dočkala nového smyslu existence, nového naplnění. Omšelá fasáda revitalizovaného objektu ukrývá zcela přebudovaný interiér dýchající energií a invencí mladých architektů z ateliéru MXM ARCHITEKTI, kteří vypracovali projekt obnovy.

Časy, kdy se hospodářský dvůr využíval ke svému původnímu účelu, dávno minuly. Usedlost sloužila jako rekreační chalupa, sýpku nikdo nepotřeboval, dlouhá léta ponechána svému osudu chátrala. Až nová generace majitelů přišla s nápadem v sýpce vybudovat letní byt s ateliérem. Měla tam vzniknout samostatná jednotka, nezávislá na ostatních budovách. V celém záměru byly zásadním omezením finance, proto se rekonstrukce připravovala dlouho a probíhala po etapách. Snahou bylo vždycky vymyslet nejúspornější řešení.

Roky nevyužívaná a chátrající sýpka se dočkala nového oživení. Po celkové rekonstrukci už jí chybí jen zelená fasáda, kterou obstarají popínavé rostliny

NEJDŘÍV ZPEVNILI ZDI

Sýpka se nacházela po mnoha letech bez využití a údržby ve stavu značné sešlosti, původní střešní krytina byla zničená. Vlivem vlhkosti byly dřevěné trámy krovu a stropů z velké části shnilé a napadené houbou. V momentě, kdy se promáčená budova téměř hroutila, rozhodli se majitelé k totální rekonstrukci. Protože stavba byla poměrně mělce založená, pod rozpadajícím se krovem měly zdi tendenci se rozestupovat. Východiskem k dalším pracím bylo statické zpevnění objektu opásáním a stažením narušených obvodových zdí ocelovými pásy. Prakticky všechny dřevěné části bylo třeba odstranit, takže v jedné fázi zůstalo na místě stát pouze vysoké torzo obvodových zdí. Stavební firma by nejraději zbourala všechno a postavila něco zgruntu nového. Takový postup by byl nepochybně jednodušší, ale vedl by ke zcela jinému výsledku, než jaký byl záměrem majitelů. Ti nechtěli vytvořit ve dvacátém prvním století nakašírovanou imitaci selské jizby. Přáli si, aby maximum konstrukcí a materiálů zůstalo původních. Drolící se kamenné zdi už by stěží bezpečně unesly nový krov, proto byly nahoře vyztužené železobetonovými pasy, do kterých je krov ze smrkových trámů opřený. Střechu pokryly pálené tašky bobrovky.

Podlaha v přízemí je ze štípaného přírodního kamene, pod dlažbou je do betonového podkladu zafrézované elektrické podlahové topení.

JAK SÝPKU PROSVĚTLIT

„Rekonstrukce byla náročná vzhledem ke specifikům historického objektu nestavěného k obývání,“ říká architekt Tadeáš Matoušek, jeden z autorů projektu. Ve stěnách z růžové žuly silných tři čtvrtě metru byly vzhledem k účelu stavby proraženy malé větrací otvory, žádná klasická okna. Zamýšlený ateliér však vyžadoval dostatek světla. „Zásadním problémem bylo řešení dispozice v souvislosti s otázkou, jak dovnitř světlo přivést, aniž by se zničil charakter sýpky. Takže to byl takový balanc mezi ideálním záměrem a tím, co bylo možné. Formát oken jsme chtěli zachovat, vymysleli jsme proto obrovské střešní ateliérové okno, které skrz odsazené podlahy pouští světlo až dolů do přízemí, a široký vjezdový otvor jsme osadili skleněnými dveřmi s okenicemi. Střešní výklopné okno je vlastně průmyslová klapka, nejlevnější hliníkový systém s přerušeným tepelným mostem, ale klasické okno to není.“

Místo příček, které by byly nevhodné, fungují textilní závěsy, které dokáží ve druhém podlaží, kde je ložnice, vytvořit potřebnou intimitu.

AUTENTICKÉ MATERIÁLY

Podle prvotní představy mělo zůstat maximum dřeva ve stavbě zachováno, ale kvůli špatnému stavu bylo nutné veškeré trámy a podlahy vyměnit. Borové fošny široké třicet centimetrů bylo nutné nahradit palubkami ze stejného materiálu. Objekt se neměl stát rodinným domkem, ale mělo zůstat čitelné prostorové uspořádání i forma lehkých podlaží, která původně sloužila ke skladování zrní. Třípodlažní objekt má vložené dvě podlahové úrovně tvořené pouze tloušťkou prken na trámech. Původní schody se podařilo zachránit, některé stupnice byly nahrazeny novými, udělanými ze dřeva vybourané podlahy. „Dřevo vzhledem k míře poškození nemohlo zůstat v nosných konstrukcích, ale nechtěli jsme všechen autentický materiál vyhodit a snažili jsme se vyřezané zdravé části použít druhotně a vrátit je ve formě nábytku. Například ze stropních trámů je zhotovený veliký stůl a z podlahových prken jsou kuchyňské skříňky,“ upozorňuje architektka Veronika Müllerová. „Zajímavé bylo vyřešit umístění koupelny a záchodu v poměrně sevřeném prostoru se strmými schody spojujícími všechna podlaží, aby to nerušilo a volné prostory zůstaly zachované. Za kuchyní pod schody si jí nikdo ani nevšimne.“ Stěny vestavěné koupelny jsou z voděodolných sádrokartonů, z vnější strany opláštěných betonářskou překližkou. Její tmavý pololesklý povrch je dobrým pozadím pro druhotně použité dřevo na kuchyňském nábytku. „Hledali jsme, jaký materiál použít k podbití podkroví. Tam jsme chtěli docílit soudobého výrazu a současně materiál měl dobře odrážet světlo, v ateliéru důležité,“ doplňuje architekt Matoušek. „Zvolili jsme světlou topolovou překližku, která je navíc lehká a zbytečně nezatíží krov.“

Odsazené podlahy umožňují průchod denního světla ze střešního okna až do přízemí.

Podlaha v přízemí, v níž jsou větrací kanálky vyvedené na fasádu pro odvádění vlhkosti, je vydlážděna štípaným přírodním kamenem, pod nímž je do betonového podkladu zafrézované elektrické podlahové topení. Čelní stěně dominuje krb, jehož těleso je potažené betonovou stěrkou. Novou fasádu dům zatím nedostal, ale až stěny obrostou popínavé rostliny, bude jeho mimikry kompletní.

Karla Mafková
Foto: Pavel Rydl

Edit: