Dům v objetí borovic

Jaké to je, když se architekt, který o sobě říká, že je extrémní industrialista, a japanoložka, milující severský design, rozhodnou opustit prostorný dům a zrekonstruovat chatku uprostřed borového lesa? Pojďte se podívat.

Při návštěvě chaty manželů Duroňových se mi vedrala do hlavy slova písně Jiřího Suchého, že k tomu, aby se mohlo hrát, stačí jen pět strun, a vlastně jenom čtyři, tři… Až nakonec nevadí, že na kytaře nezbude vůbec nic, i tak můžete zpívat z plných plic.
Tak silná je zde přítomnost jednoduchosti, někomu by se mohlo zdát, že až asketismu. Při bližší prohlídce však zjistíte, že tu nechybí nic důležitého, že si majitelé jen přesně ujasnili, co opravdu potřebují a že dovolili, aby je objal borový les.

Pryč z velkého

O tom, že se odstěhují z velkého domu, který byl náročný na údržbu a jehož provoz byl stále nákladnější, se rozhodovali řadu let. „Ve velkých domech je spousta hluchých míst, uvědomili jsme si, že domem stále procházíme, uklízíme, a přestože je veliký, nedostává se nám úložných prostorů, že to zkrátka nefunguje,“ vypráví Radka Duroňová. Její manžel Zdeněk, náruživý cyklista, se rozhlížel po rovinaté polabské krajině severně od Prahy, a když se objevila možnost koupě lesnatého pozemku se zděnou rekreační chatkou z padesátých let, bylo rozhodnuto. „Líbil se nám i vztah mezi rozlehlou parcelou a malým domem,“ vzpomíná. „To je úplně jiný poměr oproti tomu, co se staví dnes, zbytečně velké domy na malých parcelách.“

Chata i společenská místnost v pozadí
se na sebe snaží co nejméně upozorňovat,
hlavní slovo mají borovice.

Bourat? Nebourat!

Zdeňkovi jako zkušenému architektovi bylo jasné, že mnohem snadnější by bylo chatku zbourat a postavit zde nový dům. Nad všemi možnými návrhy si však ověřili, že chata je ideálně situovaná, má svůj půvab, svou proporcí se chová pokorně vůči okolí, uvnitř dokonale fungují výhledy do všech stran… „Už jen z úcty k minulým generacím, k vložené energii, jsme si řekli, proč bourat? Bourat umí každý, stavět z nového materiálu také,“ vysvětluje své rozhodnutí architekt. „Využít toho, co je, byla pro mne tak trochu výzva, i když se jednalo o pracnější cestu.“
Po tříletém rozmýšlení se manželé rozhodli zachovat vše, co se dalo, tedy chatu co nejvíce repasovat. Přitom do ní vpustit více světla – to obstarala větší nebo zcela nová hliníková okna a dva světlovody, bylo také nutné ji zateplit. Podařilo se repasovat staré parkety, zachovány zůstaly i všechny interiérové dveře, strop je členěn původními trámy, které jsou však nově obložené, aby ladily s minimalistickým řešením interiéru. Vše se samozřejmě zachránit nepovedlo, například terazzo ve vstupní místnosti, které se drolilo a musela ho nahradit velkoformátová dlažba. Obtížná práce byla i s obvodovým komůrkovým zdivem plněným škvárou, které hodně znesnadnilo vsazování nových oken.

A něco navíc

Původních padesát metrů čtverečních bylo nakonec až příliš asketických, a proto chybějící prostor poskytla přístavba, kterou se zvětšila celková plocha na 70 m2. V ní se nachází nová koupelna, a čítárna, nebo zašívárna, chcete-li. Majitelé nazývají tento příjemný koutek s dřevěnou lavicí, která se může proměnit v postel pro hosty, akváriem. Bývalá koupelna se stala spojovacím krčkem mezi původním objektem a přístavbou, zároveň praktickým úložným prostorem. Ve výklenku, kde byl dříve bojler, dnes trůní sušička, proti ní pračka. Přístavbou však přišla bývalá kuchyň o fasádní okno. To nahradily dva světlovody, a místnost slouží skvěle jako pracovna.

Téměř neviditelná

Zvenčí se však vzhled chaty, teď již rodinného domu, výrazně změnil. „Původní chata byla bíle omítnuta, což podle našeho názoru v lese příliš svítí, hledali jsme proto jiné řešení. Dřevěný obklad jsme zavrhli – proč nosit dřevo do lesa,“ vysvětluje Zdeněk. Zvolili tmavou šeď jak omítky, tak cementovláknitých desek, kterými je obložena přístavba. „Zpočátku jsem se tak tmavé barvy bála, ale teď jsem spokojená,“ přiznává Radka. A Zdeněk dodává, že „šedivá, neutrální barva dům opticky zmenšuje a dovolí vyniknout okolní přírodě, v níž se dům ztrácí.“

Bílá po japonsku

Interiéru dominuje bílá barva. Oba manželé se shodli na tom, že je třeba prostor co nejméně zatížit, jak barvami, tak zařizovacími a dekoračními předměty. „Obrazy nám nahrazuje okny zarámovaná příroda, a třeba závěsy by tomuto prostoru vrátily dojem chaty,“ vysvětluje Radka. „Vzor mám i v japonských bytech, které jsou malé a přesto působí vzdušným dojmem, právě díky jednoduchému zařízení či bílé barvě.“
Minimalistické pojetí dotáhli do maxima – záměrně chybí sokly u dlažby stejně jako obložení parapetů, dokonce kuchyňská linka nemá obvyklá omyvatelná „záda“, vše je bíle omítnuté. „Chtěla jsem co nejvíce potlačit dojem kuchyně, když tvoří součást obývacího pokoje. Tedy žádné horní skříňky a jen omítnutá stěna. Když se zašpiní, vezmu štětku, a je za chvíli zase bílá.“ Kromě jednoduchého skleněného lustru nad jídelním stolem je všude jeden druh svítidel – prosté bílé válce s LED diodami.
Šedá cementová stěrka na stěnách koupelny tvoří výjimku, kterou zde prosadil Zdeněk. „Vyváženost materiálů, ač se to možná nezdá, jsme někdy dlouze hledali. Já jsem například chtěla stěrku jen na jedné stěně v koupelně, a teď jsem ráda, že je jí tam více, naopak ve vstupní místnosti jsem chtěla stěrku i na podlaze, ale Zdeněk mne přesvědčil o šedé velkoformátové dlažbě. A teď mi obě řešení vyhovují,“ vysvětluje Radka.
„Malé prostory vyžadují minimum nábytku. I to je výzva pro architekta – poprat se s úložným prostorem,“ dodává Zdeněk. „Nakonec zde máme úložného prostoru více, než jsme měli v domě s podlahovou plochou 400 m2.“ Hodně pomohla šatna hned u vstupu, nebo rozšíření sklepa, který pojme mnohé, co by jinak muselo být v kuchyni či v komoře.

Čítárna, která se může proměnit v pokoj pro
hosty, vznikla v nové přístavbě. Jako jiné
místnosti, ani ona nepotřebuje dekoraci
stěn. Funkci obrazů zde zastane příroda
orámovaná okny.

Z dílny společenská místnost

Kromě chaty zanechal předešlý majitel, náruživý kutil, na parcele dílnu plnou polic a pečlivě srovnaného nářadí. Vyrobil ji z materiálů tehdy dostupných – svařovanou ocelovou konstrukci vyplnily betonové panely, světlo do ní přicházelo malými okénky. Architekt ocelovou konstrukci i betonové panely zachoval, jen v jedné stěně je nahradil velkými okenními tabulemi, plechová vrata nahradily skleněné dveře, zvenčí je nový modřínový obklad. Industriální pojetí tohoto prostoru podtrhují lampy ze sportovního stadionu. Strohá dílna se tak stala místem setkávání jak s přáteli, tak s rodinou, která se zde schází i o Vánocích. Dominantou místnosti je proto obrovský stůl.
A ještě připomeňme skleník, který bylo snadné zbourat a nahradit prefabrikovaným. Ale manželé Duroňovi si dali tu práci a zrestaurovali ho. „Těší nás to vracet starým věcem život. Takto je tu pan Růžek, bývalý majitel, stále s námi.“

Nordic zen
Ing. arch. Zdeněk Duroň

„Do názvu Nordic zen jsme chtěli vtěsnat náš obdiv k severskému minimalismu a zenové estetice. Při navrhování interiérů prosazujeme jednoduchost, minimalismus, funkčnost, nadčasovost, přírodní materiály a barvy. Domov by měl být útočištěm před vnějším světem a místem vhodným k odpočinku. Dobře vyřešené úložné prostory, minimum nábytku bez zbytečného množství rušivých dekorací a dostatek denního světla poskytují čistotu mysli a klid duše.“
Kontakt: www.nordiczen.cz

Text: Miloslava Perglová
Foto: Jiří Ernest

Více informací se nachází v květnovém vydání z roku 2017, které si můžete zakoupit za zvýhodněnou cenu zde.

Uložit

Edit: